S pokrokem digitálních technologií se streamovací platformy, včetně YouTube a Spotify, stávají hlavním prostředkem pro konzumaci hudby a audiovizuálního obsahu. Tato realita znovu rozdmýchává právní debaty o limitech převodu autorských práv.
Ačkoli se nejedná o ojedinělý případ, nedávný právní spor mezi zpěvákem Leonardem a společností Sony Music zdůraznil relevantní obavy ohledně rozsahu práv udělených autorem díla a přežití tohoto prodloužení v čase, zejména s ohledem na nové formy využití díla, jako je streamování.
Ve výše uvedeném případě Leonardo jako žalobce právně napadl platnost smlouvy podepsané v roce 1998 se společností Sony Music ohledně možnosti šíření jeho hudebního katalogu na streamovacích platformách, jelikož smluvní ustanovení, které určuje rozsah užití díla společností Sony Music, výslovně nepředpokládá distribuci prostřednictvím streamování.
Kontroverze se točí kolem restriktivního výkladu právních úkonů (včetně smluv), které upravují autorská práva. Je to proto, že nelze předpokládat nic, co nebylo jasně a výslovně dohodnuto, a to by mohlo vést k pochopení, že současné formy užití nebyly stanoveny v dohodách uzavřených v minulosti, a proto nebyly autorem schváleny. Přestože je však povinnost dodržovat kritéria platnosti převodu (např. aby smlouva byla písemná, aby určovala schválené formy užití atd.) nepopiratelná, je nezbytné, aby analýza zohlednila technologický kontext, ve kterém byla smlouva podepsána (v roce 1998, kdy Leonardo smlouvu podepsal, byl například Spotify stále 10 let od svého spuštění).
Hlavním bodem napětí, a to jak v tomto, tak i v dalších podobných případech, je platnost smluv podepsaných předtím, než se internet stal dominantním prostředkem distribuce obsahu. Hudební průmysl striktně vzato tvrdí, že streamování je pouze rozšířením tradičních forem předvádění nebo distribuce, což legitimizuje jeho použití v souladu se stávajícími smluvními doložkami. Autoři naopak tvrdí, že se jedná o zcela nové médium, které vyžaduje zvláštní povolení a v některých případech i nové projednání smluvní odměny.
Diskusi týkající se potřeby zvláštního povolení pro užití hudebních děl na digitálních platformách již analyzoval Nejvyšší soud (STJ) v rozsudku ve věci zvláštního odvolání č. 1,559,264/RJ. Soud tehdy uznal, že streamování lze klasifikovat jako užití podle článku 29 autorského zákona. Zdůraznil však, že tento typ užití vyžaduje předchozí a výslovný souhlas držitele práv v souladu se zásadou restriktivního výkladu.
Diskuse, jako je tato, se nejedná o jednorázový konflikt mezi konkrétními stranami, ale o zásadní problém: naléhavou potřebu přezkoumat smlouvy týkající se převodu autorských práv bez ohledu na odvětví, ať už se jedná o nahrávací průmysl, převážně digitalizovaný sektor vzdělávání, zpravodajské agentury – zkrátka všechny, kdo používají a využívají obsah chráněný autorským právem. Vzhledem k rychlému nástupu nových technologií a distribučních formátů – zejména v digitálním prostředí – je nezbytné, aby tyto smluvní nástroje jasně a komplexně specifikovaly povolené způsoby užití. Je to proto, že opomenutí, které je komerčně výhodné, jelikož poskytuje široké povolení k užití obsahu, může vést k právní nejistotě, požadavkům na kompenzaci za morální a hmotná práva a nákladným a zdlouhavým právním sporům.
